Kde jsou ty časy, kdy se v Americe dívali na evropské jezdce jako Jima Clarka, Grahama Hilla, Jackieho Stewarta a Jochena Rindta jako na exotické zpestření jejich ryze národní show? Nejpozději od 80. let patří jezdci odchovaní evropskou školou napevno
Pro mladé talenty je jistě velkou ctí, závodit v programu tradičních Indy 500. Letošního závodu Freedom 100 se ovšem zúčastnilo pouze 10 konkurentů. Odkud tedy mají IndyCary brát nové jezdce, když ne z Evropy..? Text a foto: Roman Klemm
V polovině 90. let platil obrýlený Kanaďan Paul Tracy za jednoho z největších talentů americké automobilové scény. V IndyCarech porážel mazáky jako Mansella, Fittipaldiho a Mearse a o jeho přestup do Formule 1 se dlouho zasazoval sám Bernie Ecclestone. Paul nakonec zůstal v Severní
Kdepak, v puritánské Americe jsou na míle vzdáleni od myšlenky přivést na postavení na startu Grid Girls. To prostě nepatří do konceptu Indianapolisu a pomysleme na skutečnost, že až do 70. let, kdy se poprvé kvalifikovala Janet Guthrie, neměly ženy
V neděli 28. května 2019 ovládla americké média (a i některé evropské sdělovací kanály) tato zpráva: „103. vydání největšího závodu světa – 500 mil v Indianapolisu – vyhrál francouzský jezdec Simon Pagenaud z týmu Penske.“ Simon kdo..? Kariéra v Evropě
Jistě, jistě – v Monte Carlu na F1 (které se tradičně s Indianapolisem křížilo) se to jen hemžilo VIPy. To ale v Indianě málokoho zajímalo. Jsem si jist, že většina diváků kolem Brickyardu ani nevěděla, že nějaká Formule 1 v Monaku
Asi překvapí, že víkend Indy500 nabízí divákovi jen dva závody: páteční Freedom100 pro dorosteneckou sérii Indy Lights a vlastních 500 mil v neděli. Roku 1981 (vyhrál tehdy Team Penske s Bobbym Unserem v kokpitu) si v Indianapolisu pro zpestření svého programu vymysleli novinku, která
„A v pondělí zbývá již jen tradiční focení vítěze s Borg-Warner-Trophy na rovince před Yardem of Bricks. Přijď tak na devátou…“, to se fotografové a novináři dozví po velkém závodě na 500 mil v Indianpolisu. Odlet domů jsem měl naplánovaný až na úterý
Z finančních důvodů se i zodpovědní IndyCarů před lety rozhodli, že jejich mistrovství vypíšou jen pro jednotná šasi. Podobně, jako v evropských šampionátech F2, F3 a F4 se tedy při honičce v Indianapolisu jedná jen o jakýsi značkový pohár. Tam,
US-Američané tíhnou k tomu, vymýšlet si vlastní sportovní disciplíny, kterých se pak v zásadě účastní jen oni – a tím pádem jsou i „World Champions“ (voloviny, jako baseball nebo american football jsou toho nejlepšími příklady). Dobrá, automobilové závody na z evropského hlediska
Kde jsou ty časy, kdy se v Americe dívali na evropské jezdce jako Jima Clarka, Grahama Hilla, Jackieho Stewarta a Jochena Rindta jako na exotické zpestření jejich ryze národní show? Nejpozději od 80. let patří jezdci odchovaní evropskou školou napevno
Pro mladé talenty je jistě velkou ctí, závodit v programu tradičních Indy 500. Letošního závodu Freedom 100 se ovšem zúčastnilo pouze 10 konkurentů. Odkud tedy mají IndyCary brát nové jezdce, když ne z Evropy..? Text a foto: Roman Klemm
V polovině 90. let platil obrýlený Kanaďan Paul Tracy za jednoho z největších talentů americké automobilové scény. V IndyCarech porážel mazáky jako Mansella, Fittipaldiho a Mearse a o jeho přestup do Formule 1 se dlouho zasazoval sám Bernie Ecclestone. Paul nakonec zůstal v Severní
Kdepak, v puritánské Americe jsou na míle vzdáleni od myšlenky přivést na postavení na startu Grid Girls. To prostě nepatří do konceptu Indianapolisu a pomysleme na skutečnost, že až do 70. let, kdy se poprvé kvalifikovala Janet Guthrie, neměly ženy
V neděli 28. května 2019 ovládla americké média (a i některé evropské sdělovací kanály) tato zpráva: „103. vydání největšího závodu světa – 500 mil v Indianapolisu – vyhrál francouzský jezdec Simon Pagenaud z týmu Penske.“ Simon kdo..? Kariéra v Evropě
Jistě, jistě – v Monte Carlu na F1 (které se tradičně s Indianapolisem křížilo) se to jen hemžilo VIPy. To ale v Indianě málokoho zajímalo. Jsem si jist, že většina diváků kolem Brickyardu ani nevěděla, že nějaká Formule 1 v Monaku
Asi překvapí, že víkend Indy500 nabízí divákovi jen dva závody: páteční Freedom100 pro dorosteneckou sérii Indy Lights a vlastních 500 mil v neděli. Roku 1981 (vyhrál tehdy Team Penske s Bobbym Unserem v kokpitu) si v Indianapolisu pro zpestření svého programu vymysleli novinku, která
„A v pondělí zbývá již jen tradiční focení vítěze s Borg-Warner-Trophy na rovince před Yardem of Bricks. Přijď tak na devátou…“, to se fotografové a novináři dozví po velkém závodě na 500 mil v Indianpolisu. Odlet domů jsem měl naplánovaný až na úterý
Z finančních důvodů se i zodpovědní IndyCarů před lety rozhodli, že jejich mistrovství vypíšou jen pro jednotná šasi. Podobně, jako v evropských šampionátech F2, F3 a F4 se tedy při honičce v Indianapolisu jedná jen o jakýsi značkový pohár. Tam,
US-Američané tíhnou k tomu, vymýšlet si vlastní sportovní disciplíny, kterých se pak v zásadě účastní jen oni – a tím pádem jsou i „World Champions“ (voloviny, jako baseball nebo american football jsou toho nejlepšími příklady). Dobrá, automobilové závody na z evropského hlediska
Kde jsou ty časy, kdy se v Americe dívali na evropské jezdce jako Jima Clarka, Grahama Hilla, Jackieho Stewarta a Jochena Rindta jako na exotické zpestření jejich ryze národní show? Nejpozději od 80. let patří jezdci odchovaní evropskou školou napevno
Pro mladé talenty je jistě velkou ctí, závodit v programu tradičních Indy 500. Letošního závodu Freedom 100 se ovšem zúčastnilo pouze 10 konkurentů. Odkud tedy mají IndyCary brát nové jezdce, když ne z Evropy..? Text a foto: Roman Klemm
V polovině 90. let platil obrýlený Kanaďan Paul Tracy za jednoho z největších talentů americké automobilové scény. V IndyCarech porážel mazáky jako Mansella, Fittipaldiho a Mearse a o jeho přestup do Formule 1 se dlouho zasazoval sám Bernie Ecclestone. Paul nakonec zůstal v Severní
Kdepak, v puritánské Americe jsou na míle vzdáleni od myšlenky přivést na postavení na startu Grid Girls. To prostě nepatří do konceptu Indianapolisu a pomysleme na skutečnost, že až do 70. let, kdy se poprvé kvalifikovala Janet Guthrie, neměly ženy
V neděli 28. května 2019 ovládla americké média (a i některé evropské sdělovací kanály) tato zpráva: „103. vydání největšího závodu světa – 500 mil v Indianapolisu – vyhrál francouzský jezdec Simon Pagenaud z týmu Penske.“ Simon kdo..? Kariéra v Evropě
Jistě, jistě – v Monte Carlu na F1 (které se tradičně s Indianapolisem křížilo) se to jen hemžilo VIPy. To ale v Indianě málokoho zajímalo. Jsem si jist, že většina diváků kolem Brickyardu ani nevěděla, že nějaká Formule 1 v Monaku
Asi překvapí, že víkend Indy500 nabízí divákovi jen dva závody: páteční Freedom100 pro dorosteneckou sérii Indy Lights a vlastních 500 mil v neděli. Roku 1981 (vyhrál tehdy Team Penske s Bobbym Unserem v kokpitu) si v Indianapolisu pro zpestření svého programu vymysleli novinku, která
„A v pondělí zbývá již jen tradiční focení vítěze s Borg-Warner-Trophy na rovince před Yardem of Bricks. Přijď tak na devátou…“, to se fotografové a novináři dozví po velkém závodě na 500 mil v Indianpolisu. Odlet domů jsem měl naplánovaný až na úterý
Z finančních důvodů se i zodpovědní IndyCarů před lety rozhodli, že jejich mistrovství vypíšou jen pro jednotná šasi. Podobně, jako v evropských šampionátech F2, F3 a F4 se tedy při honičce v Indianapolisu jedná jen o jakýsi značkový pohár. Tam,
US-Američané tíhnou k tomu, vymýšlet si vlastní sportovní disciplíny, kterých se pak v zásadě účastní jen oni – a tím pádem jsou i „World Champions“ (voloviny, jako baseball nebo american football jsou toho nejlepšími příklady). Dobrá, automobilové závody na z evropského hlediska
